Nejprodávanější a nejkonzumovanější pivní styl na světě. Co se ležáků týče bylo by určitě dobré, ne-li vhodné, respektovat názor národa, který dělá nejlépe hodnocené ležáky na světě, naučil je vařit okolní národy a zároveň patří k největším konzumentům a vývozcům ležáku na světě. Ano tipujete správně - jsou to Němci. Ačkoli si my, Češi, můžeme myslet, že naše pivní scéna je nejlepší, není to nic oproti té německé (a to vůbec nemluvím o Belgii) a hlavně by dost možná nebyla v takové podobě právě díky vlivu německého pivovarnictví. Ostatně sám "vynálezce" světlého plzeňského ležáku byl Němec - Josef Groll. Když už jsme nakousli jméno tohoto muže, hodilo by se připomenout aspoň zkráceně jeho příběh, který stál za tím slavným českým ležákem plzeňského typu.
Co nám o jeho první várce v Plzni říká wikipedie:
"Groll v novém pivovaru uvařil premiérovou várku 5. října 1842. Říká se, že záměrně udělal chybu v technologickém postupu, aniž by dopředu znal výsledek – vařil podkvasené bavorské pivo, ale z odlišných českých surovin (žateckého chmele, měkké plzeňské vody a světlejšího sladu připravovaného anglickou technologií). První várka byla naražena 11. listopadu a ač nedopadla úplně dle očekávání, sklidila v hostincích „U Bílé růže“ a „U Zlatého orla“ na plzeňském náměstí veliký úspěch. Plzeňský kronikář poznamenal: „Jak zajásali pijáci, když seznali, jakou říznou, znamenitou chutí, při pivě dosud nepoznanou, honosí se tento domácí výrobek.“
Ale zanechme historie a pusťme se do toho nejdůležitějšího. Nejdříve nějaká obecná charakteristika tohoto stylu. Ležáky jsou kvašená tzv. spodními kvasnicemi (spodním kvašením). Jejich stupňovitost je nejčastěji od 8 ° do 17 °. Nejdelší tradice ve vaření ležáků mají v Bavorsku, kde se vaří již od 15. století. Měly ale sladovější chuť a barvou byly spíše do tmavé. Dnes se na světě vyrábí spousta druhů ležáků a je dost těžké jejich chuťově vlastnosti charakterizovat krátkou větou. Proto se jim budeme věnovat v jednotlivých částech.
Německý ležák
Jak už jsem psal v úvodu - německá pivovarská scéna je velmi pestrá i přesto, že většina piv je spodního kvašení. Německá piva jsou hodně sladová, spíše méně hořká a většinou spíše tmavší (polotmavá až tmavá). Pokud mluvíme o Německu, tak pivní kultura je zde hlavně v Bavorsku a to je spojené s Oktoberfestem. Na Oktoberfest se vaří piva typu Festbier nebo Märzen (Březňák), který dostal jméno podle toho, že se uvaří na jaře a nechá se ležet až do října. V Německu jsou oblíbená i silnější piva, kterým se říká Bock, který má výrazně sladovou chuť a vyšší alkohol mezi 6 - 7 % (nebo v ještě silnější verzi i Dopplebock, který má sílu 7 - 10 % alkoholu). Velmi zajímavé německé pivo je Kölsch/Altbier, které je sice svrchně kvašené, ale chuťově se blíží ležákům. Většinou je méně chmelený a má příjemně ovocnou chuť a vůni, výraznou hořkost jako u ležáku ale s lehčím tělem.
Český ležák
Hlavně se jedná o ležák plzeňského typu, který i pojmenoval podobný styl ve světě. Pokud někde uvidíte nápis na pivu "Pils", tak se jedná o ležák, který je jako náš český plzeňský pašák (nebo se tak aspoň snaží být). Charakteristická je pro tento styl hlavně příjemná sladová chuť, zlatá barva, střední říz, vyšší hořkost a jemného chmelové aroma. Alkohol zde bývá nejčastěji mezi 4,5 - 5,5 %. Hlavním znakem českého ležáku je jeho pitelnost, ale také náročnost výroby. Díky jednoduché a čisté chuti tam snadněji najdeme nejrůznější vady. Proto uvařit plzeňský ležák je taková trochu maturita a ne každý chutná tak dobře. Ještě bych tu chtěl zmínit takový "mýtus", na který jsem za dobu objevování pivní kultury narazil - jsme totiž zvyklí používat termíny jako výčepní (pro desítku), ležák a speciální. Potom to může znít, že desítka není ležák. Opak je ovšem pravdou.
Americký ležák
I když se dnes může zdát, že je Amerika spíš domovem svrchně kvašených piv, ležák zde má také své výsostné postavení. Velmi zajímavý je třeba takový "Steam beer", který vznikl v době zlaté horečky v Kalifornii. Kvasí se sice spodními kvasnicemi, ale za vyšších teplot, čímž v pivu vznikne věští podíl esterů. Pivo je jantarové barvy, často má velmi hustou a mohutnou pěnu a v chuti je silné kořeněné chmelové aroma s nádechem karamelu. Samozřejmostí je i typický americký ležák, který ale má dvě podoby. Pokud jej vyrábí průmyslový pivovar, je často používaná surogace (nahrazování tradiční surovin náhražkami) v podobě rýže, kukuřice nebo dalšími obilovinami. Pivo má světlou barvu, je ale oproti evropským ležákům málo plné, stejně tak i hořkost, chuť nebo nějaká vůně jsou velmi slabé. Zatímco americký ležák z řemeslného pivovaru - jo, to je jiná písnička. Je vařený zcela ze sladu (all-malt), krásně zlatavý a perlivý s výraznější sladovou chutí a komplexní hořkostí.